Příspěvek bude trošku osobnější. Bude o bolestivé osobní zkušenosti s pole dancem. Ale rozhodně to neznamená, že je pole dance nebezpečný sport, a že se při něm vždy něco stane.
Tato zkušenost, budiž výstrahou a upozorněním pro všechny, kteří si nejsou jistí a potřebují občasnou pomoc. Určitě si ale ke cvičení obtížnějších prvků berte matraci/žíněnku.
Začátkem května roku 2013 jsem byla ve druhém pole dancovém levelu. Zkoušeli jsme cross ankle release (takový leh na tyči, kdy držíte jen stehnama a jste hlavou dolů, leze se do toho přes sed, kdy jsou tanažené nohy a jsou skřížené v kotnících). Na lekcích mi to celkem šlo, a stal se mým celkem, ačkoli bolestivým, oblíbeným prvkem.
Dají se pak z něj dělat variace jako "bohyně"(cross knee release) nebo "halfmoon". Bohyně se učí jako právě jednodušší varianta prvku cross ankle, kdy se překříží noha přes koleno, a zapřete se o tyč nad kolenem, a nataženou nohu směřujete ke stropu. Bohyně mi předtím moc nešla (bez držení nohy), a proto jsem byla překvapená, že ta obtížnější verze mi šla o něco lépe, což vedlo k mému naprostému nadšení.
Nadšení bylo opravdu tak velké, že při cvičení doma mi to nedalo, a potřebovala jsem si to vyzkoušet. Tak jsem po obvyklém zahřátí začala se cvičením. Po pár otočkám, šplzích, sedech, a dalších všech možných kreacích jsem dělala cross ankle. Několikrát se skvěle povedl, tak jsem si řekla, proč bych nemohla zkusit nějakou jeho variaci ? A tak jsem začala. Nejprve jsem zkoušela bohyni. Ta mi nešla. Opravdu nešla.. Nevěděla jsem, jak se správně zapřít kolenem o tu tyč, abych mohla pustit nohu.. Tak jsem to po pár pokusech vzdala. Tak jsem zase udělala cross ankle, a chtěla jsem se dostat do půlměsíce. Tak jsem se chytla nad hlavou o tyč, a vyrovnávala nohy do půlměsíce. Řekla bych, že se mi to i celkem zdařile povedlo..
Ale co se pak nestalo.. Z nějakého mě neznámého důvodu mi povolila stehna, a já dost tvrdě spadla na zem. Byl to o něco málo víc, než metrový pád. Spadla jsem na bradu a hrudník, nohy jsem měla daleko před sebou, takže jsem v tu chvíli opravdu netušila, co mám dělat. Jestli křičet, brečet, plazit se k telefonu.. Nakonec jsem chvíli lapala po dechu, slzy se mi mírně draly z očí a já věděla, že se stejně okamžitě pomoci nedovolám. Po asi třech minutách, které v tu chvíli byly spíše jako celá půlhodina, jsem se překulila na svá bolavá záda a zkoušela se hýbat. Naštěstí to jakž takž šlo.
Zase jsem nějakou chvíli vyčkávala, než se pořádně rozdýchám. Po asi dalších pěti minutách jsem se odvážila posadit.. šlo to opravdu hodně špatně. Ale pro mě skvělá správa. Pak jsem se postavila a zkusila pár kroků. Opět to šlo špatně, ale šlo. Tak jsem vylezla ven na terasu na sluníčko, abych se trošku zahřála. Pak jsem se zkoušla předklonit.. Tak to nešlo vůbec. Tak jsem si řekla.. Jo, paráda, tak mám zas nějakou dobu útrum, protože jsem se po "rozležení" bolesti nemohla skoro hýbat..
Pauza od cvičení se protáhla až do září.. cca 5 měsíců úplně bez cvičení.
No a jak to bylo dál ? Dál to bylo těžké. Dalších 8 měsíců jsem pomalu cvičila, začala v podstatě tam, kde jsem skončila (ale opáčka obtížnějších věcí nebyla jednoduchá a některé prvky nešly vůbec), pak jsem tedy protahovala a myslela si, že ta bolest bederní páteře zmizí. Ale až do půlky května 2014 jsem na tom byla v podstatě stejně. Těžko říct, jestli stejně špatně, nebo stejně dobře. Prostě se ta bolest nějak ustálila a "prostě" jsem s tím žila.
Po celkem 13 měsících jsem si řekla, že je tedy konečně na čase, něco s tím udělat. Protože můj bratr dělá gymnastiku, jejich oddíl má svého lékaře. Pan docent sídlí v Brně, a je opravdu velmi těžké jít k němu na vyšetření. Po mnohých pokusech a bojích s rezervačním systémem se mi to opravdu zadařilo :-D (a štěstí s vyhlídkou pomoci bylo na světě :) ).
Tak jsem se celkem měsíc těšila na návštěvu k panu docentovi. No a jaký byl verdikt ? "Máte posunutou část pánve."
Tak toto zjištění pro mě bylo celkem šokující. Přišla jsem tedy do ordinace k panu doktorovi a začala mu vyprávět o sportu, který dělám, že s gymnastikou dost souvisí a pak jsem se dostala ke svému pádu.
Prohlídka a zjištění problému probíhala nějak takto: Svlékla jsem se do spoďárů a pan doktor mi kontrolovat posun křížové kosti ve stoje a v předklonu. Zjištění bylo, že se pohybovala nesprávně.
Pak jsem se položila na lůžko, a zjišťovalo se dál. Měření končetin od pupíku ke kotníkům a měření od boků ke kotníkům. Zjištění ? Ne, nemám každou nohu jinak dlouhou :-D ale pánev tedy byla posunutá.
Pak mi pan docent oznámil, že mi zatlačí na stydkou kost, a pokud by to nebolelo, budeme to řešit jinak. No.. bolelo to jak čert ! Ještěže tak.. Asi jsem i v tom neštěstí měla kousek štěstí.
Začalo léčení :-D Obrátila jsem se na břicho a na tu část, kde jsem měla tu pánev "šejdrem" mi pan docent několikrát zatlačil (a fakt to pokřupalo...), pánev mi srovnal. Následovala kontrola, jestli jsem končetiny od pupku vyrovány, a jak se křížová kost pohybuje ve stoje a v předklonu. Odcházela jsem s receptem na prášky a na bandáž.
Dostala jsem neoprenovou bandáž na boky kterou jsem týden nosila intenzivně a další týden na tréninky a při větší zátěži. Ještě teď nosím jen jednu část na spevnění. Doufám, že se mi to už nikdy nestane.
Odbyla jsem si tak snad aspoň část případných sportovných nezdarů, mnoho pauz a prvků, které jsem kvůli tomu nemohla dělat.
Předpokládám, že už to bude lepší :)
A závěr ? Nikdy, opravdu NIKDY necvičte ze začátku samy. Pokud můžete, vemte si s sebou někoho, kdo by vám případně mohl pomoct. Pokud budete trénovat nějaké nebezpečnější prvky nebo variace, mějte někoho, kdo na vás dohlédne, že se náhodou něco nestalo. Ať pak třeba nemusíte řešit to, co já ;)
Je zvláštní, že jsem měla po tom pádu takový fyzický problém, ale tělo je úžasný stroj, kde vše souvisí se vším.
Už je to celkem fajn a zase to rozjíždím :-D
Mé noční snažení se nakonec vyplatilo a muselo být zvěčněno aspoň něco :)
A tohle je můj osudný prvek: půlměsíc, ze kterého jsem spadla.
(pozn. Fotografie použita od Dona Curryho)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.JPG)
.jpg)
.jpg)
.JPG)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
