Festival Keltská noc a pole dance vystoupení

      Rozhodla jsem se napsat krátké povídání o tom, jak jsme dali dohromady téměř neslučitelné :) Už podle nadpisu jistě chápete, že jde o specifický festival, do kterého bylo vneseno trochu "jiného" moderna.

Bohužel píši později, ale bylo prostě moc pofestivalové práce.

      Samozřejmě to byl můj nápad a mé přání O:-) nakonec mi bylo vyhověno po několika vážných rozhovodech s Tomem (zakladatelem festivalu), jestli je to skutečně dobrý nápad. Abych tedy začala od začátku. Sama se podílím na organizaci tohoto báječeného mezinárodního festivalu Keltská noc, který pořádáme v malém městě Plumlov na hranici Hané a Drahanské vrchoviny. Festival je zaměřený výhradně na keltskou kulturu, hudbu a tance a další směry z toho vycházející. Program festivalu je především hudební, ale je prokládaný irskými tanci, ukázkami bojů, ohňovými show a dalšími doplňkovými programy. Letos měli návštěvníci opravdu nabušený program. Bylo i několik úplných novinek, jako například kapela Selfish Murphy, Matching Ties, Percival a jejich další obdoba Percival Schuttenbach (folk-metalová pagan kapela se stejným základem jako Percival). Návštěvníci se mohli podívat na keltský tábor, podívat se na keltského kováře, občerstvit se v mnoha stáncích s dobrým jídlem, okusit pravou keltskou medovinu... Bylo toho připraveno opravdu hodně.

      A protože toho bylo pro naše návštěvníky připraveno skutečně hodně, bylo pro ně určitě nezvyklým překvapením, když se v pátek objevily na pódiu krásné Evičky s malinkou Natálkou z Ostravského/ Novo-Jičínského pole dancového studia Circus! Dance studio a předvedly krásnou pohádkovou vílí show.( Video od fanoušků zde). Vystoupení bralo dech. Mnoho lidí, kteří byli skeptičtí vůči našemu výběru doplňkového programu, nakonec uznalo, že si nepředstavovali, že by šel tento krásný silový sport skloubit právě s tématickou hudbou.

Celé vystoupení jsem sama viděla a byla jsem překvapená, jak se holky svého vystoupení chopily. Byla to výzva i pro ně samotné,  protože nikdy nedělaly choreografii a celé vystoupení na takto specifickou akci.

                         

      V sobotu se o doplňkový program na tyčce ujala Definka z Olomouckého Apokalips-pole dance studia. Defi se mi přiznala, že po shlédnutí videa Eviček měla trošku strach, jak to všechno dopadne, ale bála se naprosto zbytečně :) Publikum bylo úžasné, atmosféra taktéž, nic tomu nechybělo a musím říct, že Defi se svého vystoupení ujala jako správná profesionálka :). Skoordinovaná hudba s ladnými pohyby na spinové tyči byly opravdu krásnou podívanou pro všechny diváky.
Pan zvukař neuhlídal hudbu, a tak druhou část celého vystoupení Defi spáchala improvizací. Nicméně i přesto, se vše vydařilo a publikum bylo spokojené, včetně samotné tanečnice.
Báječné bylo i to, že po vystoupení byla stage s tyčí přenesena mezi lid, a lidé si mohli vyzkoušet, jaké to je na tyči. Zkoušely to i děti. Video od fanoušků ke shlédnutí zde

                        

      Tímto chci poděkovat Tomovi (hlavnímu organizátorovi festivalu Keltská noc), že se nebál vyhovět mému přání, pozvat mé kamarádky a udělat něco neobvyklého.

Doufám, že lidé, co byli skeptičtí upustili od svých původních názorů, a ti, kteří u nich zůstali vyzývám, aby si šli do nejbližšího studia Pole dance vyzkoušet ať vědí, co je za tím dřiny.

Věřím, že tato sportovně taneční vsuvka byla vhodně umístěna do programu, a že se vystoupení zástupců obou studií publiku líbilo.

Určitě to není naposled, kdy byl pole dance zařazen do programu festivalu.

      Ještě jednou děkuji oběma Evičkám a Natálce za překrásné páteční vystoupení a také Defince za její osobitý půvabný taneční projev, kdy v sobotu všem dokázala, že je prostě skvělá tanečnice !! :-)

                 Zde je oficiální vide z Keltské noci 2014 :-) užijte si to a přijďte příští rok !!!

foto vypůjčeno od Petra Kupky

Focení Pole Dance

      V pondělí jsme spolu s kamarádkou Dančou, vizážistkou Míšou Greplovou a fotografem Víťou Malinou fotili pár nápadů. V prostorech zámku v Plumlově nám bylo dovoleno umístit tyč, a tak nic nebránilo našemu řádění.

Focení s tyčkou bylo jen jednou z částí všech plánů. Ještě jsme s Víťou fotili levitace a jen nějaké portréty :) Focení jsem si opravdu užila, a i když jsem měla v plánu nějaké složitější prvky, raději jsem zvolila jistotu jednodušších, abych v nich dlouho vydržela. 

      Fotky mé kamarádky Dany v předchozím příspěvku :) Její začátek s tyčkou byl taktéž zachycen.

      Pro malinkou ochutnávku více níže :))

Můj favorit.. Láska k tyči, i ke Keltům :)

                         

CUPID                                                        SIDE SIT

                       

INVERT                                                         SPIN

                                        

A pro dnešek už stačí :)

Foto od Víti Maliny

      Další fotky ze zámeckého řádění na Víťovém blogu :)

Jak jsem dostala kamarádku na tyč (1.část)

      Byl to takový malý boj :-D Kdyby jste znali mou kamarádku Danu aspoň z poloviny, jako já, určitě byste souhlasili. Tak abych přiblížila, jak to tedy všechno začalo.

      Sama jsem s pole dancem/sportem začala v září 2012, nicméně můj opravdový začátek datuji na únor 2013. Takže jsem v té době byla naprosto zažraná do tohoto skvělého sportu a chodila jsem opravdu pravidelně cvičit. Každou chvíli, co jsme se s kamarádkou Dančou viděly, pořád jsem jí básnila o tom prvku, a o tamtom a zas o jiném. Chuderka vůbec netušila, o čem pořádně mluvím. Bohužel někomu, kdo to nezná, se to trošku hůře vysvětluje. Tak jsem ji občas hecovala, ať to někdy zkusí, klidně jen u mě doma (už jsem v té době měla doma svou tyčku), no a co Danča ? Furt se šprajcovala. Nejprve to zkoušela jako všichni: "Já na to nemám postavu, na mě to nebude vypadat dobře." (jako by šlo o hadry na oblečení :-D ) každopádně to pokračovalo dalšími perlami: "Já jsem na to moc tlustá a navíc nemám žádnou sílu, prostě vůbec nic!". Po slovech "jsem na to moc tlustá" jsem jí odvětila, že je to naprostá kravina, a že tento sport může dělat kdokoli. Vůbec nezáleží na tom, jaké má člověk tělesné proporce nebo jaké má silové nebo flexibilní dispozice. Na tom prostě nezáleží. Začít můžete kdykoli a buď se zamilujete, nebo ne.

      Než se mi podařilo Danu dostat ke mě na tyč, trvalo to ještě nějakou chvíli. Měly jsme jen víkendy, kdy jsme se mohly scházet (bohužel vzdálenost hraje velkou roli zvláště při studiu), a tak se to prostě jednoho krásného víkendového odpoledne stalo. Mám pocit, že to bylo někdy na jaře 2013.
Na návštěvu přijela už nalomená Danča s celkem nedůvěřivým výrazem (jako bych četla ve tváři: "Co se mnou jako hodláš provádět, to teda fakt nevim."). Tak jo, klasika, daly jsme si čajíček a šly se seznámit s tyčkou. Nebraly jsme to ani jedna jako trénink, ale jen jako seznámení se s tyčí.

      Seznámení s tyčkou bylo celkem pomalé. Ale tak je to na začátku běžné. Nicméně toto nebyl trénink, nebyla to lekce, a tak nám byla dána míra neomezeného času. Nejprve bylo důležité Danu, jakožto nezasvědcenou a neznalou, seznámit s tyčí ve statickém stavu. Tedy pevnou tyč. Zkouška úchopu a jednoduché chůze okolo tyče. Po chvilce jsme spolu vyzkoušely nějaké jednoduché otočky --> otočka pod rukou na obě strany, front hook (zapřené koleno a otočka dopředu), kružítko, spojení kružítka a back hooku a taky pákovou otočku s nohama dozadu. (pozn. opravdu jsme měly hodně času, takže nebyl problém vyzkoušet více věcí, běžně na lekci nezvládneme příliš mnoho prvků). K otočkám přibyly pokusy o šplh (pouze přední klasický). Kupodivu přes dřívější skepsi a bázi, se do toho Danča vrhla po hlavě. Tyč prostě začala milovat už v tuto chvíli. Bohužel pak byla spousta měsíců, kdy jsme se nemohly sejít s tyčkou, a tak se to trošku šouplo do ústraní. Občas se povedlo, a sešly jsme se, Danuš si vyzkoušela pár toček, šplh a nějaké posilování s tyčí. Ale to bohužel k normálnímu cvičení nestačí. Bylo to zas jen takové seznamování a "jen tak" zkoušení.

      Nicméně není všem dnům konec, a Danča se k tyčce vrátila. Celkem pravidelněji jsme se začaly scházet (řekla bych, že to bylo od jara 2014). To už jsme k točkám a šplhu přidaly i sedy a vajíčko. Nejlepší byly ty hlášky: "To bolí !!! To snad nemyslíš vážně !!! Nesnáším tě !!!" :-D no co vám budu povídat. Prostě rajská hudba pro má ouška :-D První pokusy o invertové "V" byly jako u většiny z nás, nevalné. Ale ty další už byly celkem úspěšné až do záseku nohy do prvku geminni.

      V červenci 2014 byly i tyto prvotní úspěchy fotograficky zaznamenány při focení na zámku v Plumlově s Víťou Malinou. (další fotky z focení zde).

Danuš a její sed na tyčce :) 

A leh na tyčce :)

A naše společná :)

      V červenci 2014 začala Danuš chodit do brněnského pole dancového studia Dance Institut Blanca, kde si zakoupila permanentku a začala se svými oficiálními lekcemi. Jsem tedy zvědavá, co se všechno naučí :-) ať mám zase o čem psát :-)

Tak tedy: Začít se dá kdykoli, v jakémkoli věku, s jakýmikoli fyzickými dispozicemi a zbytek se už bude individuálně ladit. Hlavní je NEBÁT SE A ZAČÍT !!       
      

Chvíli si visíte nahoře, ale pak příjde pád...

      Příspěvek bude trošku osobnější. Bude o bolestivé osobní zkušenosti s pole dancem. Ale rozhodně to neznamená, že je pole dance nebezpečný sport, a že se při něm vždy něco stane.

Tato zkušenost, budiž výstrahou a upozorněním pro všechny, kteří si nejsou jistí a potřebují občasnou pomoc. Určitě si ale ke cvičení obtížnějších prvků berte matraci/žíněnku.

      Začátkem května roku 2013 jsem byla ve druhém pole dancovém levelu. Zkoušeli jsme cross ankle release (takový leh na tyči, kdy držíte jen stehnama a jste hlavou dolů, leze se do toho přes sed, kdy jsou tanažené nohy a jsou skřížené v kotnících). Na lekcích mi to celkem šlo, a stal se mým celkem, ačkoli bolestivým, oblíbeným prvkem.

Dají se pak z něj dělat variace jako "bohyně"(cross knee release) nebo "halfmoon". Bohyně se učí jako právě jednodušší varianta prvku cross ankle, kdy se překříží noha přes koleno, a zapřete se o tyč nad kolenem, a nataženou nohu směřujete ke stropu. Bohyně mi předtím moc nešla (bez držení nohy), a proto jsem byla překvapená, že ta obtížnější verze mi šla o něco lépe, což vedlo k mému naprostému nadšení.

      Nadšení bylo opravdu tak velké, že při cvičení doma mi to nedalo, a potřebovala jsem si to vyzkoušet. Tak jsem po obvyklém zahřátí začala se cvičením. Po pár otočkám, šplzích, sedech, a dalších všech možných kreacích jsem dělala cross ankle. Několikrát se skvěle povedl, tak jsem si řekla, proč bych nemohla zkusit nějakou jeho variaci ? A tak jsem začala. Nejprve jsem zkoušela bohyni. Ta mi nešla. Opravdu nešla.. Nevěděla jsem, jak se správně zapřít kolenem o tu tyč, abych mohla pustit nohu.. Tak jsem to po pár pokusech vzdala. Tak jsem zase udělala cross ankle, a chtěla jsem se dostat do půlměsíce. Tak jsem se chytla nad hlavou o tyč, a vyrovnávala nohy do půlměsíce. Řekla bych, že se mi to i celkem zdařile povedlo..

      Ale co se pak nestalo.. Z nějakého mě neznámého důvodu mi povolila stehna, a já dost tvrdě spadla na zem. Byl to o něco málo víc, než metrový pád. Spadla jsem na bradu a hrudník, nohy jsem měla daleko před sebou, takže jsem v tu chvíli opravdu netušila, co mám dělat. Jestli křičet, brečet, plazit se k telefonu.. Nakonec jsem chvíli lapala po dechu, slzy se mi mírně draly z očí a já věděla, že se stejně okamžitě pomoci nedovolám. Po asi třech minutách, které v tu chvíli byly spíše jako celá půlhodina, jsem se překulila na svá bolavá záda a zkoušela se hýbat. Naštěstí to jakž takž šlo.

Zase jsem nějakou chvíli vyčkávala, než se pořádně rozdýchám. Po asi dalších pěti minutách jsem se odvážila posadit.. šlo to opravdu hodně špatně. Ale pro mě skvělá správa. Pak jsem se postavila a zkusila pár kroků. Opět to šlo špatně, ale šlo. Tak jsem vylezla ven na terasu na sluníčko, abych se trošku zahřála. Pak jsem se zkoušla předklonit.. Tak to nešlo vůbec. Tak jsem si řekla.. Jo, paráda, tak mám zas nějakou dobu útrum, protože jsem se po "rozležení" bolesti nemohla skoro hýbat..

Pauza od cvičení se protáhla až do září.. cca 5 měsíců úplně bez cvičení.

      No a jak to bylo dál ? Dál to bylo těžké. Dalších 8 měsíců jsem pomalu cvičila, začala v podstatě tam, kde jsem skončila (ale opáčka obtížnějších věcí nebyla jednoduchá a některé prvky nešly vůbec), pak jsem tedy protahovala a myslela si, že ta bolest bederní páteře zmizí. Ale až do půlky května 2014 jsem na tom byla v podstatě stejně. Těžko říct, jestli stejně špatně, nebo stejně dobře. Prostě se ta bolest nějak ustálila a "prostě" jsem s tím žila.

      Po celkem 13 měsících jsem si řekla, že je tedy konečně na čase, něco s tím udělat. Protože můj bratr dělá gymnastiku, jejich oddíl má svého lékaře. Pan docent sídlí v Brně, a je opravdu velmi těžké jít k němu na vyšetření. Po mnohých pokusech a bojích s rezervačním systémem se mi to opravdu zadařilo :-D (a štěstí s vyhlídkou pomoci bylo na světě :) ).

Tak jsem se celkem měsíc těšila na návštěvu k panu docentovi. No a jaký byl verdikt ? "Máte posunutou část pánve." 

      Tak toto zjištění pro mě bylo celkem šokující. Přišla jsem tedy do ordinace k panu doktorovi a začala mu vyprávět o sportu, který dělám, že s gymnastikou dost souvisí a pak jsem se dostala ke svému pádu.

Prohlídka a zjištění problému probíhala nějak takto: Svlékla jsem se do spoďárů a pan doktor mi kontrolovat posun křížové kosti ve stoje a v předklonu. Zjištění bylo, že se pohybovala nesprávně.

Pak jsem se položila na lůžko, a zjišťovalo se dál. Měření končetin od pupíku ke kotníkům a měření od boků ke kotníkům. Zjištění ? Ne, nemám každou nohu jinak dlouhou :-D ale pánev tedy byla posunutá.

Pak mi pan docent oznámil, že mi zatlačí na stydkou kost, a pokud by to nebolelo, budeme to řešit jinak. No.. bolelo to jak čert ! Ještěže tak.. Asi jsem i v tom neštěstí měla kousek štěstí.

Začalo léčení :-D Obrátila jsem se na břicho a na tu část, kde jsem měla tu pánev "šejdrem" mi pan docent několikrát zatlačil (a fakt to pokřupalo...), pánev mi srovnal. Následovala kontrola, jestli jsem končetiny od pupku vyrovány, a jak se křížová kost pohybuje ve stoje a v předklonu. Odcházela jsem s receptem na prášky a na bandáž.

      Dostala jsem neoprenovou bandáž na boky kterou jsem týden nosila intenzivně a další týden na tréninky a při větší zátěži. Ještě teď nosím jen jednu část na spevnění. Doufám, že se mi to už nikdy nestane.

Odbyla jsem si tak snad aspoň část případných sportovných nezdarů, mnoho pauz a prvků, které jsem kvůli tomu nemohla dělat.

Předpokládám, že už to bude lepší :)

      A závěr ? Nikdy, opravdu NIKDY necvičte ze začátku samy. Pokud můžete, vemte si s sebou někoho, kdo by vám případně mohl pomoct. Pokud budete trénovat nějaké nebezpečnější prvky nebo variace, mějte někoho, kdo na vás dohlédne, že se náhodou něco nestalo. Ať pak třeba nemusíte řešit to, co já ;)

Je zvláštní, že jsem měla po tom pádu takový fyzický problém, ale tělo je úžasný stroj, kde vše souvisí se vším.

Už je to celkem fajn a zase to rozjíždím :-D

Mé noční snažení se nakonec vyplatilo a muselo být zvěčněno aspoň něco :)

A tohle je můj osudný prvek: půlměsíc, ze kterého jsem spadla. 

(pozn. Fotografie použita od Dona Curryho)

Motivace

     Netuším, jak vlastně článek pojmenovat, ale snad bude výstižný pro všechny. Než jsem začala chodit na lekce pole dance, všude na obrázcích a videích jsem viděla ty krásné choreografie, ladné pohyby, floorwork.. Prostě taková pole dancová poezie. Vypadalo to, jakoby to ty holky "dávaly" levou zadní. Ale za tím, aby vše vypadalo tak ladně a "jednoduše", je spousta dřiny, modřin, pádů..

      Od kamarádek, které se nyní čerstvě zajímají o pole dance slyším pořád dotazy a připomínky:

"Jsem moc tlustá, nevadí to ?", "Co když někdo uvidí ty moje špeky na stehnech, pneumatiky na břiše, velký zadek ?", "Já se na tom nebudu schopná udržet..", "V životě jsem nevyšplhala, zvládnu to vůbec ?", "Sport je mým nepřítelem, ale tohle se mi líbí, zkusím to, ale půjde mi to ?", "Nebudou na mě blbě čumět, že vypadám jako slon?", "Nikdy jsem ani v posilovně nebyla.. nemám ani jeden sval." nebo "To asi bude trošku bolet co ? Nechci se zničit." a další podobné "kecy", kterými se samy odrazují.

Mé odpovědi jsou na to jednoznačné. "Ty jdeš cvičit za sebe, ne za někoho jiného. Každému může být jedno co máš na sobě, jak vypadáš, jestli jsi nebo nejsi opálená, bílá jak stěna nebo fialová jak borůvka. Šplh ? Šplh zvládneš, svaly nabydou, tělo se spevní, ano, budou modřiny, mohou být spáleninky, ale jakmile si tělo zvykne na tuto zátěž, bude vše pro něj "normální". Nemáš důvod cítít se mezi holkama blbě. Z valné většiny se najde parta stejně smýšlejících a stanou se z vás kamarádky."

      Když jsem začínala, bojovala jsem s obyčejnýma otočkama a šplhem. Jediná otočka, která mi šla, byl triangl jak dopředu, tak dozadu. Ale u dalších jsem byla opravdu "levá". Šplh se zdál být nemožný. Pár přítahů, pár "výskoků" a šmitec. Pak jsem na lekci viděla jinou lektorku, která si jen zkoušela. Viděla jsem, jak dělá twisťák, aishu, iguanu, monkey, butterfly, gemini, scorpio, provaz na tyči, rozštěp na tyči, supermana a další... V hlavě mi jen projela myšlenka.. "tohle asi nikdy nezvládnu.." A dneska ? dneska zvládnu skoro vše, co jsem tehdy považovala za nemožné.

      Co na to, že máme modřiny ? Jsou to naše vizitky, že opravdu makáme. Ještě si je ukážeme a řeknem: "Jo, tohle mám od supermana, a tohle na ruce mám od petra pana, jo, ten nárt mám nabitý po šplhání.." atd.. Bohužel tedy sukně často nepřicházejí v úvahu, ale co už.. Make-up zamaskuje :)

      Prostě a jednoduše. Pole dance je sport, který přináší spoustu pozitivního, ale bohužel i negativního. Začnu tím negativním. Určitě je vhodné, vybrat správné studio, vyzkoušet lekce více lektorek, každá má svůj styl výuky, u některé se třeba budete i lépe bavit, lépe se cítit..

Pokud si vyberete "špatně", může se stát, že vás nadšení do pole dance opustí, nebo o něm nadále nebudete dobře smýšlet, a to přeci nechceme :). Díky pole dancu budete mít opravdu dost modřin. Ze začátku se vám to bude zdát, že je toho až příliš. Tělo se ale prostě obouchat musí.. Po prvních lekcích budete konečně vědět, že máte svaly i tam, kde jste o nich neměli ani tušení. Musím uznat, že po některých lekcích mě nebolely jen ruce nebo nohy, ale i gluteus maximus (neboli sval prdelní :-D ) ale to tak, že posadit se a zase vstát, to byl opravdu hard core. Pokud si hrajete s myšlenkou pořídit vlastní tyč (viz můj článek o tyčích), trénujte složitější prvky nebo prvky, u kterých si nejste jistí, s někým, kdo vás bude jistit, držet, pomáhat.. Je to opravdu důležité, nebo si také můžete ublížit. A to taky nechceme :)

A teď to pozitivní ! Vymakáme svalíky, shodíme pár kil, zvýšíme si sebevědomí, motivujeme se k dalším úspěšně zdolaným prvkům, a tak nás to chytne, že už tyč nechceme ani pustit a 60 minutová lekce je zatraceně tak krátká, že chceme aspoň 90 minut :) Na pole dance se můžeme vyřádit, takže úchyláci na botičky, nakupujte high heeeeeeels :-D shopaholici, nakupujete kraťásky, tílka, sportovní podprdy...

      Opravdu není čeho se bát. Výmluvy a obavy nechte doma. Najděte si nejbližší pole dance studio a šupejte tam ! Vyzkoušejte a nebudete se chtít tyče vzdát :) Pole dance je jako droga. Rychle návykový, a nikdy už bez něj nebudete chtít být.

Je jedno, kolik je komu let, jestli je malý, vysoký, hubený nebo více při těle. Vždy můžete začít a buď vás to bavit nebude, nebo se pole dance stane vaší drogou, stylem života a motivací :)

                                          I tohle je začátek :) jen tak si "lehnout" na tyč :)