Vzpomínka na úplně první lekci pole dance

      Nikdy předtím jsem aktivně a vytrvale nesportovala, takže mé svalstvo bylo sportovně nepolíbené už dlouho. Kdysi jsem tančila (latina, standardy), ale nevydržela jsem u toho. Klasické bruslení v zimně na rybníku a v létě ježdění na kole nepovažuji za aktivní sportovní vyžití :). Na pole dance jsem narazila úplnou náhodou při brouzdání na youtube. První tanečnice, kterou jsem viděla byla Jenyne Butterfly, Marlo Fisken a další a další, na které jsem klikala s údivem, úžasem a respektem a hned jsem googlila, kde si tento sport mohu vyzkoušet. Bohužel v nejbližší dojezdové vzdálenosti žádné studio vyučující pole dance nebylo. Čekala jsem cca 3 roky, abych si mohla pole dance vyzkoušet na vlastní kůži.

      Jak jsem již avizovala v předchozích článcích, začala jsem chodit do Ostravského studia Motýlek. První lekci jsem absolvovala 3. září 2012 v odpoledních hodinách. Má očekávání nebyla v podstatě žádná.. vůbec jsem netušila, jak by první hodina měla probíhat. Tak jsem si doma sbalila kraťásky, tílko, vodu a vyrazila.

      Dorazila jsem do studia Motýlek v Ostravě. Když jsem našla vchod a vešla, ukázalo se přede mnou 10-12 (už si nejsem schopná vybavit počet) tyčí. Otevřela mi blonďatá Verča. Později se ukázalo, že jsem na hodinu byla přihlášená jen já, tak jsem si užila soukromou hodinu. Upozornila jsem Verču, že jsem se dlouhou dobu nehýbala, že v těláku jsem na tyč nikdy nevyšplhala, a že jsem prostě totální dřevo. Na to konto se jen usmála, a že to určitě není pravda. Tak jsme začaly krátkým warm-upem a prvními ukázkami a snahami seznámit se s kovovou kráskou. Dověděla jsem se, že tyče jsou "padesátky" (průměr 50mm), takže na mou malou packu to byl celkem solidní úchop.. Tak jsme začaly chůzí okolo tyče, správné držení, pak otočky - fireman, "zetko" nebo též "kytička", trojúhelník dozadu a kružítko. Donutila mě šplhat na tyč a zkoušet sed na tyči (když si na to zpětně vzpomenu, říkám opravdu "auuuu"). Pak jsme trošku spolu zaposilovaly - přítahy na tyči a pak posilko na zemi. Verča se mi opravdu hodně věnovala a podpořila mě v mém rozhodnutí jít na další lekce.

      Po první lekci mi zmodraly nohy (holeně a stehna), trošku ruce po otočkách, bolel mě celý člověk, ale rozhodně jsem chtěla pokračovat a chodit dál.

      Od této lekce jsem pak chodila 2x týdně, bohužel jsem se nic moc nenaučila. 15 týdnů, 30 lekcí žádný pořádný pokrok.

      Po tomto mizerném pokroku jsem si říkala, že to asi nemá cenu a můžu se na to vybodnout.. Ale i přes to všechno jsem strašně toužila po pokračování, někde hluboko v mysli mi krtkovala myšlenka, která se drala na povrch. Pak se tedy stalo. Zkusila jsem to ještě jednou. Opět jsem šla na svou první lekci pole dance, ale už ne do Ostravy, ale do Olomouce, a to do studia Apokalips vedeného Definkou. Na první lekci se mě ujala baletka Míša a k ní jsem chodila na skoro všechny lekce. Občas jsem utekla na lekce vedené přímo Defi, které byly pro mě zase jiné a já si je vždy užila :)

      Celkově tedy říkám, že pole dance provozuji až od února 2013, co jsem vkročila do studia Apokalips. Když to spočítám na měsíce, pole dance se věnuji necelých 11 měsíců a v kostech cítím velkou změnu a pořád mám obrovskou chuť překonávat sebe samu, že i bez předešlých jakýchkoli pohybových dovednostech (ať už gymnastika, balet nebo podobně), lze tento sport dělat s chutí, vášní a pořád se můžete motivovat k lepším výkonům !!!

C`mon PoleDancing !!!

Můj první tyčový "leh"