Jakmile jsem přišla do Apokalips na první hodinu pole dance, tehdy level 1, sama jsem moc nevěřila, že mě to ještě tolik chytne. Tyč doma stála, občas jsem ji zneužila na cvičení (tehdy spíše jen zřídka), ale po svém druhém začátku jsem se znova zamilovala do oné kovové krásky a rozhodla jsem se ji už nikdy nepustit. Láska ne první šplh :) Později, když jsem udělala svého prvního "twisťáka", tak to bylo jako druhé Vánoce, a další pokroky už byly malé úspěchy, za které jsem se odměňovala dalšími úspěšně zdolanými prvky.
Pole dance je všudypřítomný.. Můj život pole dance ovlivnil z té další části poté, co mi můj muž pod vánoční stromeček nadělil moji vlastní tyč a změnila jsem studio. To se stalo o Vánocích roku 2012. Tyč jsem postavila mezi svátky do haly, a začala zkoušet jednodušší věci a věci, o kterých jsem si myslela, že zvládnu podle pomocníka Pole Dance Dictionary. V únoru roku 2013 jsem se po zkouškovém rozhodla chodit do olomouckého studia Apokalips. Začala jsem se zlepšovat, chodila jsem opravdu pravidelně. Dokonce jsem se dokopala k chození na hodiny flexibility (neb v Ostravě flexi neexistovalo, netušila jsem, co od toho čekat). Tak jsem se pomalu posunovala ve znalostech, síle, vytrvalosti a pružnosti. Nejprve jsem se přeučila dobře různé točky, a naučila se za krátkou dobu i základní inverty hlavou dolů. Tehdy to byly crucifix, gemini, scorpio a hiphold. Tak jsem trénovala i doma. Téměř každý den jsem aspoň hodinu/dvě (podle práce a školy), cvičila, trénovala, protahovala. V květnu 2013 jsem z tyče spadla. Spadla jsem tak škaredě, že jsem si na hodně dlouhou dobu odrovnala bederní páteř a 4 měsíce jsem vůbec necvičila. Už to bude rok a pořád s tím mám problémy, i problémy s některými prvky. (Takže pozor, pokud budete zkoušet náročnější prvky, vemte s sebou někoho, kdo vám pomůže.) Ano, i takto pole dance ovlivnil můj život. Nebylo to moc příjemné, záda bolela opravdu hodně a nic moc nepomáhalo..
Vždy, když přijdete do studia, tak si musíte sundat prstýnky, hodinky a jiné doplňky, aby se zbytečně nepoškrábal povrch tyče. Toto si nejvíc uvědomíte, když máte svou vlastní tyč. Pokaždé, když mi někdo chtěl "lozit" na tyč, má obvyklá věta: "Můžeš si vyzkoušet, co chceš, ale prstýnky dolů, hodinky dolů a pásek dolů." Bohužel ne vždy se dá mírnému poškrábání zamezit.
Pole dance je se mnou úplně všude. Když jedu tramvají do školy a uslyším cinkání, škubnu sebou a koukám, kdo "ničí" tyč. Pak si ale uvědomím, že nejsem nikde ve studiu, ani doma, takže tyče v tramvaji klidně mohou být poškrábané. V podstatě prstýnky ani nenosím.. abych na to nemusela pamatovat :) Když vidím nějaký sloupek nebo "šikovný" strom, vymýšlím, co by se na tom dalo dělat a hned mám v hlavě plány i jak to udělat. Naštěstí to zůstává především jen v hlavě :-D Nejčastější nálety pole dancerů jsou na dopravní značky. I když je průměr tyče větší, než je obvyklé, tak to nikomu nevadí a zadovádí si i na veřejnosti.
Kromě cinkání prstýnků o tyč se pak nejvíce dívám na používanou tělovou kosmetiku. Mám suchou kůži, a měla bych používat více mastné krémy nebo mléka. Musím hlídat, že když se natřu nějakým tělovým máslem, tak aby se mi to stihlo dobře vstřebat do doby, než mám lekci, abych pak neklouzala. Bohužel když to klouže, tak nemáte jak na té tyči držet, a to ani tuna magnésia a gripy moc nepomohou.. Žádné olejíčky, žádné body buttery ani jiná mléka těsně před cvičením.
Pole dance mi také vypracoval svalíky. Sice to ještě není úplně ono, ale pracuji na tom :) ale každý, kdo tento sport dělá ví, že je to pravda. Makačka to je a člověk posiluje všechno svalstvo. K dosažení lepší formy je potřeba dívat se i trošku na jídelníček (což já nedělám.. :-/ ), chodit pravidelně na lekce a případně k tomu ještě cvičit doma.
Pole dance není jen sport, je to i určitý směr, kudy se život ubírá. Díky pole dancu jsem neměla jen modřiny na rukou a nohou, mozolky, puchýřky.. ale vždy, když se mi povedlo dosáhnout ono určitého cíle, který jsem si nastavila, a chtěla jsem pokračovat dál. Díky pole dancu jsem začala znova nosit podpadky, koupila jsem si troje high heels botky, vyrobila jsem si bodybinds a cítím se o dost lépe :) Myslím, že pole dance je styl života, který pokud vás chytne, už vás nepustí :)
Dětská hřiště jsou malým lákadlem pro nás "tyčkaře". Jsou tam hrazdy, mnohdy i ta tyč se najde, pokud o ni není zapřené ještě cosi dalšího.. každopádně nájezdy nejsou výjimkou :)
Work-outových parků je u nás pořád málo, tak si "tyčkař" musí vystačit i s málem. My máme třeba na dvoře vysokou "hrazdu" na klepání koberců. Když jdu okolo, dám si pár přítahů, pár výmyků a jdu dál. Opravdu dobré :) Popřípadě na zahradě zašplhám po stromech a když najdu dobrou větev, pověsím se za kolena dolů, aby mi náhodou nechyběl ten "antigravitační" pocit :-D
A co si o pole dance myslí okolí ? To už záleží, v jaké skupině lidí se pohybujete.. Někdo se stále na pole dance dívá jako na zábavu v pánském baru, jiný v tom vidí gogo, další v tom vidí něco jiného a my v tom vidíme SPORT, který chce být prosazen i na olympiádě :)
Když jsem se doma zmínila o pole dance, že bych to chtěla dělat, mamka se mě zeptala: "A co to je ?" má klasická odpověď: "Mami, to je tanec na tyči, nebo spíš gymnastika na tyči.." vložil se taťka: "To se jako budeš kroutit někde v baru u tyče ???!" já na to: "Ne tati, budu chodit cvičit, víš, to je celkem těžký sport, třeba jako normální bratrova gymnastika." následovalo video Jenyne Butterfly, Oona Kivelä a byl klid :)
Teď když už doma něco ukážu, tak uznávají, že to nění žádná sranda, že je to opravdu těžké, a i mamka už je toho názoru, že holky v gymnastice by mohly klidně mít tyč jako další nářadí :)
No comments:
Post a Comment